na Blog.cz

Před necelými třemi týdny se mě někdo zeptal, jak dobíjím energii, co mě spolehlivě nakopne, když se máchám v jakékoli psychické kaluži a já hned nevěděla, co odpovědět. Od té doby o tom tak průběžně přemýšlím. Ano, funguje mi fyzická aktivita, sportem vyvolané endorfiny, ale není reálné se ve všech nepohodlných situacích jít někam fyzicky zničit. Uvědomila jsem si ale jinou věc - spolehlivě mě nabíjí určití lidé. Stačí být chvíli v jejich společnosti a je mi strašně fajn, začínám zářit. Prostě takové lidské baterky. Škoda jen, že se nevejdou do kapsy, abych je mohla mít u sebe jako první pomoc, kdykoliv je potřeba... Tímto bych alespoň chtěla poděkovat za dnešní prozářené odpoledne.

Je mi skvěle. Je mi naprosto neuvěřitelně báječně. Strávila jsem večer s pár mě drahými lidmi a dobrým vínem. Několik hodin příjemného rozhovoru, několik záchvatů smíchu a pocit, že přesně takhle to má být. Energie, která poslední tři týdny chyběla, se najednou rozpíná až do konečků prstů. Bylo to... Prostě mám chuť zpívat a tančit. Takováhle setkání by měla být častěji.

Zpátky. Po desíti dnech téměř kompletního odstřižení od reality, po srážce výkonu s lidskostí, po míjení se s lidmi se kterými si chcete povídat, po hmatatelném napětí, po touze zastavit čas, po přiblížení ženství, po totální ztrátě energie, po jedné noční cestě, která po roce a půl pomohla protrhnout hráz, po bytí tady a teď, po svítání u neratovského kostela, po útěku do krajiny, rozložená na kousky, beznadějná, nesmířená, možná pochopená a se spoustou věcí ke zpracování. A hlavně jsem si opět ověřila, že nejspolehlivěji mě nerozloží kritika ostatních, ale situace, kdy se v sobě začnu hrabat já sama. Vnitřní výlet rozhodně nebyl hezký a tak teď uvažuju co s tím...