Listopad 2005

Letošní podzim

27. listopadu 2005 v 21:59 | Barja |  Obrázky ze života
Dnes mám náladu nepovídat slovy, ale obrazy. Tak vám zde nabízím k nahlédnutí několik fotek z letošního podzimu. Vyfotila jsem je na konci října v Jestřebích horách.

Zpívací maraton

22. listopadu 2005 v 20:58 | Barja |  Zpětník
Tak jsem zase absolvovala jednu báječnou akci. Odehrála se 16.-20.11.2005 v Přibyslavi, v baráčku patřícím místním skautům a mohli za ni Brontosauři a chotěbořští skauti. Jak už jste jistě uhodli z nadpisu, jednalo se o 42 hodin trvající zpěv.
Nebojte se, neznamenalo to být vzhůru a neulevit hlasivkám celou tu dlouhou dobu. Šlo zkrátka o to, aby se nepřerušil zpěv a bylo jedno, z čího hrdla vycházel. Takže jsme se střídali v menších či větších skupinkách a za asistence 4 kytar, mandolíny a fléten zpívali o 106. Vlastně o 865, protože to je konečný součet všech písní, které jsme stihli od pátečního rána do nedělní první hodiny noční zazpívat a odehrát. Bylo nás na to dohromady 22 (resp. tolik lidí se na akci ukázalo), ale ve skutečnosti se té bohulibé zábavy účastnilo průměrně tak od 2 do 10 lidiček
Jelikož samozřejmě nejsme žádný béčka, tak jsme překonali lońský rekord, který činil okolo 600 písní. Pravda, posledních pár hodin nám dalo docela zabrat vymyslet co se ještě neozvalo, ale s blížícím se koncem maratonu nápadů začalo přibývat. Přezpívali jsme téměř kompletně 3 zpěvníky Já, písnička, 2 díly zpěvníku Hity 20.století a několik soukromých zpěvníků + jsme ještě využili paměti několika přítomných:-) Repertoár byl různorodý. Od klasických táborákových odrhovaček, přes Nohavicu, Kryla, Chinasky, Traband až k lidovým písním pro děti nízkého ročníku základní školy:-)
A ještě poznámka. Když jsem se někomu zmínila kam se chystám, či kde jsem byla, většinou následovala nechápavá otázka: "A proč?" Mojí odpovědí jsou následující věty. Proto. Jen tak. Abych si mohla otlačit prsty o struny kytary a vyzpívat hlasivky a pobýt chvíli s lidma, které baví hudba stejně jako mě.

Moje místo

13. listopadu 2005 v 23:14 | Barja |  Denní drobky
Tak jsem se zas jednou prohrabovala fotkami, které jsem si během posledních let uložila do počítače. Mezi mnoha jinými na mě vykoukla tahle. Mám ji moc ráda, tak jsem se vám ji rozhodla ukázat.
Je na ní místo, kde jsem před časem nechala "kus" sebe. Namísto něho jsem si odvezla "kousky" několika báječných lidí a velkou kupu vzpomínek. Ten hrad, vlastně zřícenina, vypadá jako z pohádky a taky tak se na ní žije. Tenkrát to byl malý pohádkový svět. Jeho vstupní brány jsou už dlouho uzavřeny, ale klíčovou dírkou fotografie lze do něj nahlížet pořád...

Na konci světa

5. listopadu 2005 v 3:04 | Barja |  Literární šuplík
Stojím na perónu jednoho malého nádražíčka na konci světa. Je to jedno z těch nádraží, která mají svoji slávu už dávno za sebou. Z oprýskaného a zrezavělého návěstí se už drolí jeho jméno a druhá, léta nepoužívaná kolej už zarůstá travou a květinami.Už ani nepočítám, na kolikáté podobné stanici za poslední dva roky stojím. Všechny mají něco společného. Zvláštní atmosféru klidu a smíření s osudem, čerstvě vypraná prostěradla rozvěšená po perónu a dokořán oevřená okna i dveře. Najednou se ozývá slabé dunění a za chvíli nasedám do jednoho z těch vysloužilých vlaků, které už jinde neuvidíte.
Pohodlně se usazuji u okna, přitiskávám se obličejem k chladnému sklu a zavírám oči na několik vteřin, které vláček potřebuje, aby se dostal do správné nálady. Dokážu si přesně představit obraz za oknem, až oči znovu otevřu. Když odjíždíte z podobných "konců světa", vypadá to, jako by se všechna ta zapomenutá nádražíčka domluvila. Z oken vzdalující se budovy se rozevlají běloučké záclony připomínající vlnky hravého moře někde u Marseille. Sluneční záře se jako mlha rozlévá po vlaku a osvětluje staré vzkazy a vyznání vyryté do zpuchřelých sedaček. Za oknem se rozehrává přírodní orchestr. Stromy vesele mávají listy a sem tam některý z nich láskyplně pohladí vláček po boku svou větví. Ten jako na oplátku přidá do svého pravidelného dunění pár veselých tónů navíc a otřese se, jako by se smál. Otvírám okno a zhluboka labužnicky vdechuji čerstvý a sluncem prozářený vzduch parného léta. V dálce se chvěje obzor. Za oknem se střídají zlaté lány polí s hlubokými zelenými lesy. Právě přejíždíme starý vysoký kamenný most, klenoucí se nad údolím, kterým se proplétá jiskřivá říčka jako stužka ve vlasech. Vláček zpomaluje, jako by mi chtěl umožnit co nejdelší pohled na tu neuvěřitelnou krásu. Všímám si jednotlivých kamenů, které vyleštila dravá voda tak, že připomínají perly. Ztrouchnivělé pařezy se protahují ve svých mechových postelích. Najednou vláček zastavuje úplně.
Už po tisící zavrhuji původní cíl své cesty. Nedokážu odolat síle okamžiku. Vystupuji, nastavuji tělo líným slunečním paprskům a pomalu scházím dolů k bystřině. Uléhám do voňavého mechu, zadržuji dech a na dlouhý okamžik se stávám součástí přírody.

Nocturno II.

5. listopadu 2005 v 3:02 | Barja |  Co mi vrtá hlavou
Miluju noční klid. Za oknem ve tmě září oranžové světlušky pouličních lamp a nikde není ani živáčka. Potemnělým pokojem potichoučku zní Krasojezdkyně od Trabandu, moje momentálně nejoblíbenější píseň, a já si jen užívám ten pocit, že zítra mám volno a můžu si dělat co chci a co mě baví. Myšlenky si létají hlavou jako blázniví motýlci.
Mám ráda samotu. Samozřejmě jen občasnou, komunikace s lidmi je totiž mojí vášní, ale i přesto mé samotářství někteří ze známých nedovedou pochopit. Já prostě potřebuju mít možnost úplně vypnout, na chvilinku se osvobodit od všech povinností, které sebou přináší přítomnost další bytosti. Vím, že je v lidské přirozenosti držet se v tlupách, ale přesto jsem tak drzá, že si nárokuju možnost být sama. Avšak bohužel jen užší okruh mých přátel to akceptuje a nechá mě beze slova přemýšlet a "poslouchat cizí melodie".
Všimli jste si, jak je podzim hlasitý? Já jsem si to uvědomila dneska odpoledne. Nejvýznačnější podíl na tom mělo samozřejmě šustící listí pod došlapujícími podrážkami, ale i vítr byl tak nějak víc slyšet a zvonky kol i lidské hlasy se jasně a ostře rozléhaly dodaleka. Sedla jsem si na lavičku, zavřela oči a chvíli se zadrženým dechem naslouchala. Byl to strašně zvláštní pocit. Ten zvuk mě "prozníval" skrz naskrz. Asi nejvíc připomínal nějaký hluboký tón zahraný měkkým zastřeným hlasem flétny.
Baví mě mlčet s lidmi. V běžném životě, jak už jsem se zmiňovala, se sice řadím k poměrně komunikativní sortě lidí, ale přesto si užívám ty situace, kdy není třeba slov. Je to hodně individuální skutečnost, protože s některými jedinci znamená minutu mlčet nekonečně dlouhé utrpení, zatímco s druhými krátký, ale nádherný pocit sounáležitosti. Nejlepší je, že to nezáleží na momentálním stavu mysli. Mlčet se dá totiž stejně dobře s optimistou i pesimistou, se šťastným i nešťastným, s němým i upovídaným... zkrátka s kýmkoli. A leckdy to řekne víc, než desítky nedokonalých slov.

Prázdniny s Brontosaurem 2005

1. listopadu 2005 v 0:03 | Barja |  Zpětník
Malá vzpomínka na horké letní dny a noci.
Z deníčku účastnice aneb nejen Smích a půl…
Někdy na jaře: Milý deníčku, tak jsem se přihlásila na tábor. Jako obvykle pracovní, ale tentokrát ne od Rozruchu, nýbrž od Slunovratu. Jmenuje se Smích a půl aneb s tebou mě baví svět. Má to být někde v Podyjí. Je to sice za dlouho, ale těším se. Na Moravě jsem se zatím, coby východočeška, moc nevyskytovala. Ještě musím vyplnit dotazníček.
Později na jaře: Tak ten tábor nebude na Moravě, ale u Hlinska. Tam jsem v poslední době s brontíky docela často. Ale co… stejně se těším.
Začátek prázdnin: Tak už mi došel zvací dopis od samotného čaroděje Darmoděje. Napsal mi, co si mám vzít ssebou, kde je sraz a taky že mám zaplatit. Jsem zvědavá, jak vypadá a jaký bude, protože jediného Darmoděje znám z Nohavicovy písničky a to není zrovna pozitivní představaJ
9.8. Sakra, zapomněla jsem zaplatit, snad to nevadí…
10.8. Dneska započalo mé putování. Hned v prvním zpožděném vlaku jsem se náhodou setkala s kamarádem Honzou a zjistila, že jede taky na Smích a půl. Cesta by byla úplně ideální, nebýt ujetého vlaku. Díky němu se náš dojezdový čas posunul zhruba o 2 hodiny, které na nás musely Evka s Martinou čekat. Ale dočkaly se, a tak jsme po malé bezdrátové poradě s Darmodějem a nadále podle návodů od Národů písma kresby a camera obscury šťastně přestáli dnešní část cesty. Po pokusu ustlat si v nejprve netušeném sousedství vos na seníku jsme raději zvolili alternativu les. Díky plachtě nad hlavami jsme na rozdíl od jiných nezmokli a bylo nám báječně.
11.8. Ráno nás vzbudila… no mě to skrze zalepené, krátkozrakostí a astigmatismem stižené oči připadalo jako kombinace kocoura v botách s hloupým Honzou. A z rozhovoru jsem pochopila, že už máme být dávno na nohou a ať si teda jdem někam pro jídlo. Jelikož se tohoto úkolu chopili Honza s Evkou, ještě jsem využila příležitosti měkkého tepla spacáku a zdřímla si. Po druhém probuzení jsem se nějak nemohla dopočítat lidí. Bylo nás o Kubu a Jaňulu víc. Protože potřebovali posilu, odešla jsem se s nimi a vyrovnala tak naše počty. Putovali jsme dál přes kopce a lesy, až nás přepadla úžasná vodní příšerka a poradila nám jak dál. Po brození potokem a seznámení s převozníkem u lanového mostu jsme zapadli do bažiny, skrze kterou jsme se pročvachtali k mudrcovi a posléze alchymistovi. Ten nás poslal přes kopec, za kterým čekala Arnošta, která nás po peripetiích konečně pustila do království Širšejší. Posléze dorazily další skupinky, proběhly nějaké seznamky a pak Tombola. Každý vyhrává báječnou porci práce a tudíž je za "chvíli" hotovo ležení i další nezbytnosti. Večer probíhá první a zároveň předposlední setkání s Darmodějem, od něhož dostáváme radu do života a odkrýváme první díl mapy. Vypadá to na indiány. Howgh.
12.-19.8. Milý deníčku, nějak se mi přeskočilo datum. Dělo se toho tolik, že jsem tě, chuděru, nechala opuštěného na dně baťůžku a radši jedla výborné Pavliny ranní kaše, hrabala seno a posléze ho na plachtě "odvážela" z mokřadů (to vše v teniskách a po kotníky v převážně velmi studené a mokré voděJ) hrála si na indiány, opice, poustevníky, řečníky, tanečníky a taky na kuchařku (ta krupicová kaše… J), vymýšlela modlitbičky před jídlem, poslouchala úžasné příběhy, zpívala a hrála, ale hlavně se téměř bez přestání smála se skupinkou bezvadnejch lidiček, díky kterejm jsem se toho hodně zajímavýho dozvěděla.
20.8. Jelikož jsme včera dokončili všechnu zbývající práci, dneska jsme se flákaliJ A prošli si naučnou stezku, chytali havěť v rybníce, psali si margaretky a obrečeli předčasně odjíždějícího Hráška. A vydali se na závěrečnou pouť za naším posláním. Když nám země vydala svůj promáčený poklad, naše kroky nás zavedly před posvátný menhir, kde jsme po vyřčení tajné formule dosáhli kýženého cíle a z Darmodějových rukou přijali "služební uniformu" ochránce království Širšejší. A tou poslední programovou tečkou byla báječná hostina. Další bod pro naše kuchařinkyJ
21.8. Můj drahý deníčku, dneska už jen balíme a bouráme a jsme tak nějak naměkko (teda já určitě a ani těch nemálo PsBéček, které jsem prožila, mi nedovedlo pomoci vytvořit protilátky na smutnící chorobu před odjezdem) Ještě pár posledních fotek, kde jsme skoro všichni a jde se dál do jiných království…
Díky moc vám všem zúčastněným a vězte, že si na vás vzpomenu nejen když uslyším…
"When I'm standing on my head… Jako písek, přesýváš mě mezi prsty… Kde jsou, kdepak jsou naše velkolepý plány… Ahoj, ahoj slunko/Mery:-)…"
Zkrátka to prostě nebyl jen Smích a půl, ale rovnou Smích2 a s vámi všemi mě ten svět opravdu bavil…