Na konci světa

5. listopadu 2005 v 3:04 | Barja |  Literární šuplík
Stojím na perónu jednoho malého nádražíčka na konci světa. Je to jedno z těch nádraží, která mají svoji slávu už dávno za sebou. Z oprýskaného a zrezavělého návěstí se už drolí jeho jméno a druhá, léta nepoužívaná kolej už zarůstá travou a květinami.Už ani nepočítám, na kolikáté podobné stanici za poslední dva roky stojím. Všechny mají něco společného. Zvláštní atmosféru klidu a smíření s osudem, čerstvě vypraná prostěradla rozvěšená po perónu a dokořán oevřená okna i dveře. Najednou se ozývá slabé dunění a za chvíli nasedám do jednoho z těch vysloužilých vlaků, které už jinde neuvidíte.
Pohodlně se usazuji u okna, přitiskávám se obličejem k chladnému sklu a zavírám oči na několik vteřin, které vláček potřebuje, aby se dostal do správné nálady. Dokážu si přesně představit obraz za oknem, až oči znovu otevřu. Když odjíždíte z podobných "konců světa", vypadá to, jako by se všechna ta zapomenutá nádražíčka domluvila. Z oken vzdalující se budovy se rozevlají běloučké záclony připomínající vlnky hravého moře někde u Marseille. Sluneční záře se jako mlha rozlévá po vlaku a osvětluje staré vzkazy a vyznání vyryté do zpuchřelých sedaček. Za oknem se rozehrává přírodní orchestr. Stromy vesele mávají listy a sem tam některý z nich láskyplně pohladí vláček po boku svou větví. Ten jako na oplátku přidá do svého pravidelného dunění pár veselých tónů navíc a otřese se, jako by se smál. Otvírám okno a zhluboka labužnicky vdechuji čerstvý a sluncem prozářený vzduch parného léta. V dálce se chvěje obzor. Za oknem se střídají zlaté lány polí s hlubokými zelenými lesy. Právě přejíždíme starý vysoký kamenný most, klenoucí se nad údolím, kterým se proplétá jiskřivá říčka jako stužka ve vlasech. Vláček zpomaluje, jako by mi chtěl umožnit co nejdelší pohled na tu neuvěřitelnou krásu. Všímám si jednotlivých kamenů, které vyleštila dravá voda tak, že připomínají perly. Ztrouchnivělé pařezy se protahují ve svých mechových postelích. Najednou vláček zastavuje úplně.
Už po tisící zavrhuji původní cíl své cesty. Nedokážu odolat síle okamžiku. Vystupuji, nastavuji tělo líným slunečním paprskům a pomalu scházím dolů k bystřině. Uléhám do voňavého mechu, zadržuji dech a na dlouhý okamžik se stávám součástí přírody.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ghost | Web | 5. listopadu 2005 v 4:46 | Reagovat

Pamatuji ještě parní vlaky. Když člověk seděl v prvním nebo druhém vagónu za lokomotivou, zvlášť v zimě bylo příjemné pozorovat snop jisker, který míjel při příznivém větru okno.

Nádherná trať byla mezi Kutnou horou a Sázavou. Ale tam jsem naposledy jel tak před deseti lety.

2 Barja | 5. listopadu 2005 v 22:05 | Reagovat

Staré vlaky mám celkově moc ráda, hlavně ty malé poloprázdné, které mě vozí poslední úsek cesty. Evokují ve mě nesmírnou pohodu a příjemné očekávání věcí budoucích.

3 Yarrie | Web | 22. listopadu 2005 v 22:26 | Reagovat

Je to krásnej článek a ta fotografie nemá chybu, je kouzelná, má úžasnou atmosféru! nevím, jak to tady funguje, jestli si dostala mou odpověď ale jestli ne tak pro jistotu ještě tady - já autorem těch článků o architektuře nejsem, mě tohle téma strašně baví a zajímá a sbírám o něm hodně věcí, takže ty články jsou z tý mojí sbírky víš :)

4 Sindex | Web | 4. prosince 2010 v 17:48 | Reagovat

Zbožňuju "konce světa" .. člověk má hned o čem psát :)

5 Elbaci | Web | 23. srpna 2011 v 0:06 | Reagovat

To bylo... úžasné :)...
Taky máme s kamarádkou web, kam, kromě jiného, přidáváme také naše povídky... Budeme moc rády, když si je někdo přečte... :)... Pokud budete mít zájem, je tam na nás i kontakt a na náš blog můžete svou tvorbou přispívat i vy... A nemusí to být jen povídky :)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama