Únor 2007

Privátní schůze

22. února 2007 v 23:46 | Barja |  Denní drobky
Včera večer se u nás na privátě konala historicky první schůze privátního výboru. Dostavili jsme se v plném počtu a samozřejmě slušně oděni. Spolubydlící právník vypracoval stanovy, které jsme následně specifickým gestem schválili a dále se vše odehrávalo dle předem připraveného scénáře. Každý z trvale bydlících přednesl svůj referát na předem zadaná témata (např. úloha mužů a žen v domácích pracích, hubení mušek, výživa, architektonické změny nebo estetické zvelebení privátu) a mezi tím se schvalovala potřebná usnesení, usnadňující či vhodná pro zlepšení našeho spolubytí. Nechybělo samozřejmě pití ani výborná strava v podobě bramboráků spáchaných Ivčou a její sestrou Kamilou, která u nás tráví čas, než jí začne v Praze škola. Dokonce jsme obdrželi pozornost od Zbynďi referujícího o stravě. CD plné písniček s tématikou jídla a pití. Můžu upřímně říct, že tak, jako za ty asi 3-4 hodiny strávené ve společnosti spolubydlících a návštěv, jsem se už dlouho nenasmála.

Pozor, začínáme!

22. února 2007 v 1:26 | Barja |  Denní drobky
Nový semestr začal. Jak jsem si ještě před týdnem stěžovala, že mi chybí řád a už se těším zase do školy, tak teď... Ne, že by se můj postoj nějak radikálně proměnil, ale to, že mám zapsaných 42 kreditů myslím vypovídá dost. Čeká mě hodně práce, aneb jak říkával v jedné reklamě malý chlapeček v běloskvoucí košili: "Musím se hooodně učit."
Z těch čtyřech povinných předmětů mě pořádně nezaujal ani jeden, resp. v celkovém součtu mě jeden totálně znechutil a vůči zbytku setrvávám v očekávání, jestli z toho nakonec přece jen vyleze něco zábavného nebo ne. Jistě, škola není jen o zábavě, ale když vás něco baví, učí se to pak mnohem líp. Oproti tomu s béčkovými volitelnými předměty jsem zatím spokojená. Sympatičtí vyučující i zajímavý obsah mi dávají naději, že se něčemu budu věnovat s nadšením.
Navíc se mi vykompenzovalo i zklamání z toho, že se mi v náporu ostatních zájemců nepodařilo dostat se do seminární skupiny na horostěnu. Povedlo se mi totiž po vyměně několika mailů s americkým vyučujícím přihlásit se i přes limit na flamenco. Takže se mi plní jeden sen. Sice kvůli tomu budu chodit později na OHB, ale jelikož ono v půlce března skončí, tak to obětuju.
K tomu všemu mám rozjednané dvě brigády (a jedna z toho se mi bude hodit i jako praxe ke škole). Ještě sice nevím jestli vůbec a do které nakonec půjdu, protože času bude zatraceně málo, jestliže bych k tomu ráda dělala i instruktorku v lanovém centru a samozřejmě hodlám pokračovat v práci na brontowebu.
Ale zatím se na vše dívám s poměrně s pozitivním nadhledem a myšlenkou, že je to zvládnutelné... Tak mi držte palce, ať se teorie stane realitou.

Po roce...

10. února 2007 v 1:04 | Barja |  Denní drobky
Letos poprvé (překvapivě:-) jsem byla na maturitním plese našeho gymnázia v roli absolventky a musím říci, že jsem si ho užila stejně jako ty dřívější ročníky. Potkala jsem pár exspolužáků, po kterých se mi ani moc nestýská i pár jiných, k nimž je můj vztah o něco vřelejší. Hlavním důvodem mé spokojenosti ale stejně byla setkání a dlouhý pokec s dvěma kamarádkami, které bohužel už nevídám s takovou frekvencí jako dříve. A taky koktejly z Cuba Libre, těm jsem odolat nemohla:-)
Jen mi připadlo strašně zvláštní, že ten jeden rok, co ve skutečnosti od loňského plesu uběhl, byl tak moc dlouhý. Narozdíl od jiných mi přišlo opravdu dávno od té doby, co byl hvězdami večera náš ročník. Ona ta poměrně radikální změna života udělala své. Ale nutno podotknout, že to byl krok kupředu a jsem opravdu spokojená:-)

Jak málo stačí k radosti

3. února 2007 v 0:43 | Barja |  Denní drobky
Tak už mám po zkouškovém a jsem zas po měsíci doma. Už jsem se dost těšila. Nemůžu říct, že by mi přišlo, že jsem byla pryč tak dlouho. Měsíc je chvilka. Další semestr sice začíná až za tři týdny, ale už teď mám naplánovaných tolik věcí, že nevím, kam dřív skočit. Taky mě čeká ještě aspoň jedna cesta na privát a zpět. A kvůli té dlouhé cestě vlakem si moc užívám tu možnost, že konečně nemusím číst jen odbornou literaturu, ale po téměř půl roce abstinence si vychutnávám beletrii. Z důvodu "privátního" nedostatku literatury české jsem sáhla po knížce, kterou jsem si loni na jaře koupila v antikvariátu v irském Corku. Je to pětisetstránkový román a i když spoustě slov nerozumím, jsem schopná si význam domyslet. Mám tudíž radost, že jsem přece jen všechno z angličtiny nezapomněla. A aby té radosti nebylo málo, vypadá to, že z jedné rodičovské známosti se mi otvírá svět netušených možností. Ale nebudu radši nic předbíhat, než se stane:-)