Srpen 2007

SRUB

30. srpna 2007 v 22:51 | Barja |  Zpětník
Když jsem se letos na konci května přihlašovala na tohle péesbéčko, činila jsem tak s pocitem, že je mi vlastně celkem jedno jestli mě vezmou nebo ne. Od Janky jsem věděla, že je koncipované na poměrně malý počet lidí a tak jsem si říkala, ač se za fatalistku nepovažuji, že tentokrát to nechám osudu a opravdu mě případné odmítnutí nebude mrzet. Teď, skoro o tři měsíce později, jsem ráda, že jsem jela. Potkala jsem několik nezapomenutelných lidí, zamilovala si Beskydy a v souhrnu s ostatními zážitky letošního léta pochopila pár věcí, o kterých jsem už nějakou dobu přemýšlela.

Níže nenajdete celý popis, spíš jen takové okamžiky sepsané na základě vzpomínek a stručných poznámek...

Stojím na hradeckém nádraží a asi potřetí nevěřícně koukám na hodinky, které jdou bohužel zatraceně správně. Čtvrtý pohled mi potvrdí, že naplánované spoje prostě pojedou, ale beze mě a tak odcházím k informacím...
...v pohodlné sedačce Pendolina, která by byla ještě pohodlnější, kdyby šla sklopit, pomalu upadám do polospánku a nechávám si zdát sen, ve kterém hrají hlavní roli léto, ti kteří vědí a téměř černé ostružiny... Ostrava hlavní nádraží. Kolem mě tuny železa za zaprášenými okny. A na perónu záblesk lidskosti v podobě staršího muže v oranžovém. V hovoru čas rychleji uteče...

...nadhazuji krosnu na ramenou s myšlenkami na to, kolik zbytečností sebou asi táhnu a zmateně se otáčím dvakrát kolem své osy. Vždyť sraz měl být tady a Pajas psal, že počkají. Nádech výdech a znovu se rozhlédnu. Jasně tamhle jsou. Kráčím k nim a cítím se, jako bych se vracela domů tam, kde to mám ráda. Starosti odlétají do naznáma. Už se zas dokážu smát...

...pod podrážkami mi šustí tráva a já s úsměvem na rtech jdu stále nahoru - na kopec, který možná končí v nebi. Přede mnou i za mnou jdou další, které zlákaly Beskydy a jejich sviští obyvatelé...

...jsem součástí kruhu a poslouchám počátek Příběhu. V puse chuť borůvek i očekávání.

Klasická SIDéčka, tak známá a přesto stále dokáží splnit svůj účel. U každé z hříček mě překvapují myšlenky brousící do minulosti...

...snažím se zamezit v pohybu jedné z lidských želviček a vzpomínám na první Sladovnický víkend na Zvířeticích, kdy všechno bylo tak fascinující a na kůži pravé ruky se stále rýsoval fialový obrys slunce. Ale to je jiná pohádka. Ta patnácti a jedné noci...
...kruh a korálky. Mám ráda rituály, známé i neznámé, ty, co srdce rozbuší i zklidní, ty co sbližují. Teď je vše jakési nejisté. Korálek pečlivě rozvažuji a i když předání balím do zřejmě fádních slov, v duši mi zní: "Za to, co z tebe cítím."
Balancujeme na kládách a za účelem splnění různých úkolů předvádíme jakýsi bizarní tanec. Celé to má pro mě jistý nepojmenovatelný nádech něčeho, co se mi líbí.
Lopatou přenáším hlínu a ušima se mi řinou slova. Mozek je však zpracovává jen určitou částí. Ta druhá zhluboka dýchá a užívá si práci... Celá naše skupinka, tak malá v porovnání se vzrostlými lesy kolem, si pochutnává na chlebu se salámem a já mám pocit, že jsem na správném místě ve správnou chvíli...

...udýchaně kráčím do kopce s cílem pohladit Helču po vlasech, to na znamení špatného počasí. Pak sbíhám opět dolů s pohledem na svět rozmazaným od deště a je mi do zpěvu... Večer jsem dostala to poslední, co mi tady chybělo. Obyčejné přátelské objetí.

Sedíme s Jančou na cestě nahoře nad strání, slunce hřeje, ruce umaštěné od ovčí vlny a povídáme. Poprvé mi na mysl přichází ono známé: Takhle si maluju léto...
Někdo cizí vtrhnul do našeho světa. Jsou venku a vlastně mi nevadí, že nevím, co jsou zač, ale nechápu proč přijeli. Mám pocit určitého narušení daných hranic...

...opět sedím na cestě. Je tma, nade mnou i ve mě. Noční ticho drásají prudké nádechy, které přecházejí v tlumené vzlyky. Jak daleko je ta odpolední pohoda. Takhle jsem to nechtěla. Je mi smutno a špatně. Bolí mě já. Jestli dneska bude kruh, nezvládnu ho. Nikdy bych neřekla, jak moc se nechám rozhodit...
...vracím se právě včas, protože potkávám Pajase, který mě šel hledat. Radši moc nemluvím a obličej schovávám do vlasů. Už jsem klidná, ale pachuť ve mě zůstává...
Poprvé spím letos pod širákem. Cítím se lépe. Děkuju Ti.
Reiky je zvláštní. Nevěřím v jeho duchovní podstatu, ale nevadí mi, protože tady postrádám tělesný kontakt, na který jsem z podobných akcí zvyklá. Obzvláště si vychutnávám ten pocit osobní neosobnosti, tzn. že nevím komu patří ruce na mých zádech a zatím si můžu představit toho, koho bych chtěla mít vedle sebe...
...kruh byl úžasný. Díky dennímu odstupu jsem mluvila vyrovnaně a v klidu. Přesto mi něco stále chybí.
Ležím na posedu, cítím vítr ve vlasech a sluneční paprsky, poslouchám Helčina slova a vychutnávám si tu chvilku absolutního štěstí. Takhle si maluju léto... Díky Pajasi, tohle máš u mě na několik let zapsané.

Je třičtvrtě na jednu ráno, sedíme ve vchodu vysílače na Lysé hoře, před sebou úžasné panorama světel civilizace a temných hor osvětlovaných blesky. Jíme večeři. Uvědomuju si, jak je člověk malý. Nikomu není do řeči. Jarda vypadá hodně unaveně a navrhuje hodinu spánku. Ta představa mě vyděsí. Nemůžu jít spát. Už bych se nezvedla. Fyzicky, natož duševně. Sobecky se ujímám vedení a vstávám. Kdyby mohl, asi mě zastřelí. Vyrážíme na Ivančenu...

...pomalé tempo mě ničí, protože zřetelně cítím, že při něm mnohem víc docházejí síly. Přesto jdu za Jardou jeho tempem, než bych vepředu čekala na každém dvacátém metru, kdy za sebou uslyším výkřik a tupý pád. Sice se ošklíbá, ale má smůlu, momentálně mám víc sil já...
Na Ivančeně to bylo zvláštní. Čekala jsem něco úplně jiného. Beznadějně romantická část mého já opět nemá, co by ráda... Zamítáme strmý sestup průsekem a míříme po cestě kdo ví kam. Pomalu usínám za chůze. Pod nohama duní asfalt a já na něm začínám vidět chomáčky bílé vlny, to není dobré. Už po stopadesáté v duchu a poněkolikáté nahlas vyčítám orgům to, že z putování si odnesu bolavé nohy bez jediného výhledu za světla. Za tmy navíc nedokážu z okolí čerpat energii...
...svítání potkáváme na rozcestí pod Travným. Vytahuju foťák a pořizuju pár obrázků, z nichž jeden mne oslovuje více než jiné. Stoupáme. Pomalu. Těžce. Už nespím, ale mám dokonale prázdnou hlavu. Uzobávám ostružiny a přemlouvám nohy na posledních pár kroků. Konečně vidím Srub. Nemám sílu ani na jeden jediný úsměv pro Pajase rozloženého v okně. Sedím na prahu a zoufale se soustředím na své živočišné funkce. Nádech výdech. A znovu. Vyškrábu se nahoru a usnu.
Pozdě odpoledne se poloprobouzím a dostávám do sebe jednu z nejbáječnějších snídaní do postele, jaké jsem kdy zažila. Usínám na dalších pár hodin. Po probuzení zjišťuji, že jsou tu další cizinci. Už si zvykám... Jdu spát do Arény, taky svět sám pro sebe.
Stávám se součástí Příběhu. O svobodě...
...v ruce mám štětec a cítím se ve svém živlu. Pod rukama se mi zjevují písmena. V hlavě se mi přesto honí myšlenky o putování a významu, jaký mu přikládal Jarda. Já ho nenalézám. Nepřijela jsem sem s tím, že se chci překonávat. Fyzicky jsem si na dno sáhla, ale odpovídající (které vlastně asi?!) myšlenkové pochody to ve mě nevyvolalo. Spíš naopak. Cítím prázdnotu a jistý pocit nesmyslnosti...
...večerní oheň. Dialog, kdy si každý vede svou a v důsledku jistý náznak porozumění určitým událostem. Už dokážu vysvětlit některá proč. A také vím, že za něčím si budu stát a neustoupím, ačkoliv možná zakopnu a upadnu. Už jsem vstala tolikrát, že nemám důvod pochybovat, že se to znovu nepovede... Malé cíle jsou pro mě z určitého pohledu velkými a naopak. Není třeba je proto dělit. A já žiju tak, jak žiju, proto, že nechci ustavičně čekat na to, co bude zítra. Nechci se dočkat toho, že slunce nevyjde...
Srub zkončil snězením poslední beskydské ostružiny cestou na autobus do Morávky. Nebo možná okamžikem, kdy jsem v Pardubicích vystřídala vlaky a myšlenky upnula směrem k Českému ráji? Nevím přesně. Na nějakou potáborovou apatii ale nemám pomyšlení. Je to zkrátka pryč... Co mi přinesl? Krásu mnohého a mnohých, několik spřízněných duší a návrat do jisté doby před pár lety, kdy jsem se naposledy takhle bezstarostně a svobodně smála.