Duben 2008

Okurkové kakao

29. dubna 2008 v 21:42 Denní drobky
Minulý týden jsem si udělala dovolenou. Nejdřív jsem pár dní strávila doma, sešla se s dámskou částí naší rumunské expedice a pomáhala vymýšlet kamže to vlastně přesně pojedeme. Předběžná dohoda ukazuje na Monti Apuseni, ale ve světle později získaných informací to je zatím otevřená otázka.
Ve středu jsem zamířila do matky měst na už tradiční brigádu na veletrhu Svět Knihy. Po zbytek týdne jsem sledovala svět venku zpoza oken pokladen. Ideální místo k tomu "sledovat a nebýt viděn." Každý den přehlídka šatů, tváří, nálad a životních přístupů. Takový panoptikon. A taky informační služba. Kolika cizincům i místním jsem já, ne-Pražanda, vysvětlovala jak se kam dostat.
Ovšem je několi věcí, které nelze konkrétně nezmínit. Azyl jsem získala u kamaráda Jardy ve Štěrboholech, tj. část Prahy, kterou jsem do té doby absolutně neznala. Jarda má nový byt a stále plnou ledničku. A je výborný kuchař, který dokáže splnit první poslední, takže jsem zažila opravdové hody. Zapečené maso se sýrovou omáčkou, neskutečně dobrá svíčková nebo krtkův dort budiž zmíněny ku věčné slávě. Nezapomenutelné je ale rozhodně i kakao, připravované z granka, které bylo měsíc uskladněné ve !vymyté! sklenici od okurek. Jak já jsem při prvním doušku přemýšlela, co je to za chuť v pozadí:-)
Posledním zážitkem bylo nedělní odpoledne. Kvůli urychlení přesunu mě Jarda naložil do už zasloužilého Peugeotu (205, stáří cca 25 let). A pak přišlo konstatování: "Ty máš vlastně řidičák, že jo? Chceš řídit?" To byla nabídka, jaká se neodmítá. Vždyť kdy já se zas dostanu za volant. Takže jsem se nejdřív přivezla do Štěrbohol a posléze z nich na Florenc. Cesta do centra byla zvláště výživná. Radši nebudu počítat, kolikrát mi to cestou chcíplo, než jsem začala urputně myslet na to, že tu spojku prostě nesmím pustit tak rychle. Zlatá felicie. Ale spolujezdec zůstal naprosto flegmatický a bez mrknutí oka se věnoval pouze navigaci a občasným poznámkám typu: "Co kdybys trochu víc řadila. S tímhle se na trojku nerozjedeš":-) A tak bych mu zde chtěla tímto vyjádřit svou vděčnost a provolat třikrát sláva.

Když za kulturou, tak na Cicvárka

17. dubna 2008 v 0:25 | Barja |  Denní drobky
V pondělí večer jsem zas po předlouhé době vyrazila zkulturnit svou duši. A to na koncert Iva Cicvárka a OKA do Staré Pekárny. Hosty byly jako obykle Žofka Kabelková a Lada Hiclová a nebudu přehánět když řeknu, že se mi celá ta událost opravdu líbila. Nechyběly totiž mé oblíbené Včely, Prvněkrát a Špičkařský banánový blues. Zbytek večera jsem strávila v doprovodu Míly a Milana na fotbálku v Labyrintu a výborně se bavila, zatímco mi každých 30 až 60 vteřin Milan střílel góly. Kdo umí, ten umí a kdo neumí,... Ten umí něco jiného:-)

Poplach

13. dubna 2008 v 21:52 | Barja |  Denní drobky
Tak jsem zas jednou byla šikovná. Ráno jsem přišla do lanáče na nedělní službu a (možná ne tak docela) vlatní vinou se mi podařilo spustit poplach. Zatracené elektronické zamykání. Ten šok, když se po celém centru začalo ozývat to strašně nepříjemné houkání a já se nemohla dovolat Myšákovi... Nakonec mě zachránil Ďoub, který byl shodou šťastných náhod zrovna nahoře na domečku. Představa, že by dojela bezpečnostní agentura, mě opravdu dost vyděsila. KOnec dobrý, všechno dobré. Tož tak. A mějte šťastnější ruce než já:-)

Hypochondrem snadno a rychle

6. dubna 2008 v 20:55 | Barja |  Denní drobky
Jo, to (nejen) tu bylo slibů, že budu psát častěji. Radši nebudu počítat kolikrát jsem si v duchu či někomu veřejně říkala, že už zase začnu a vydržím to pravidelně.Teď nic takového v úmyslu nemám. Jen se chci prostě podělit o zážitky z tohoto, tedy už téměř minulého týdne:-)
V pondělí jsem byla běhat. Podél Svitavy vede totiž moc pěkná trasa. A jak bylo nádherně, cítila jsem se plná energie. Běžela jsem dlouho. A celkem daleko. V součtu necelých 12 kilometrů. Ano, byla jsem na sebe náležitě hrdá (a stále jsem:-) ale nikomu bych nepřála zažít tu bezmocnost, kterou jsem v úterý pociťovala při pohledu na schody, ať už vedly nahoru či dolů. Namožené stehenní svaly si mě náležitě vychutnávaly:-)
Úterní večer jsem zakončila tříhodinovým tréninkem. Nebudu zastírat, že zhruba od půlky jsem si říkala, proč jsem tam proboha vůbec vlezla. Měla jsem důvod. Docela nepříjemnou bolest v nártu. Asi takovou jako by se mě mé milé šlachy rozhodly potrestat za všechna možná na nich spáchaná i nespáchaná příkoří. Ach jo.
Středu i čtvrtek jsem v rámci zachování svého duševního i zbytku fyzického zdraví rozhodla pohybu vyhýbat. Takže jsem jen dobíhala šaliny a autobusy.
V pátek To začlo. Tím myslím víkendový workshop capoeiry, na který jsem se moc těšila a kterému jsem obětovala jediný volný víkend v příštím měsíci a půl. Úvodní rozběhání mě přesvědčilo, že běh není pohyb, kterému bych vpříštích aspoň 14 dnech příliš holdovala. Ok, ale na běhu capoeira nestojí, že?
Sobota přinesla poznatek, že mě nějak povoluje levý loket. Tím myslím, že při hvězdách a stojkách mě tak nepříjemně poklesával s tím, že se to nelíbilo ani zápěstí. Ale co, elastické obinadlo to jistí, problém vyřešen. Psychika začala ovšem významně poklesávat se zjištěním, že natažené šlachy v nártu (jsem laik, ale nějak jsem si to pojmenovat musela) prostě nejsou sranda a že to při většině pozic (vycházejících ze dřepu) dost citelně bolí.
Ale co, poslední trénink v neděli s tím snad zvládneš. Přece tě jen tak něco nesloží, říkala jsem si. Tak jsem zvládla. V součtu tak půl hodiny z asi třech. Vždycky když jsem se o něco pokusila, jsem po 5 minutách či dřív zjistila, že dál už to fakt napůjde a odkulhala se ke stěně lízat si rány.
To fakt není možný. Jsem člověk, jehož nemoce jsou v nejhorším nachlazení a bolest hlavy a jehož zranění se omezují na rozbitá kolena a sem tam nějaké škrábance a modřiny. Také nejsem zvyklá se léčit déle než nějaké tři nebo čtyři dny. No a zatím teď postupně zkouším, co všechno mi ještě nefunguje a se vzrůstajícím počtem nálezů uvažuju o přihlášce do klubu hypochondrů...
Závěrem - dostala jsem radu se šetřit. Aspoň týden či víc. Dokud to nepřejde. Ale jak to mám bez pohybu vydržet? Asi budu mít konečně dobrý důvod věnovat přebytečnou energii studiu:-)