Srpen 2009

Gabreta aneb jak to bylo doopravdy III.

31. srpna 2009 v 20:00 Zpětník
Pondělí - den první

Tak dneska nám přijedou účastníci. Jací budou? Během víkendu nám padly dvě holky a jeden kluk. Dorazí aspoň těch zbylých sedmnáct? Řeší se poslední věci k otvíráku. Oblepujeme mapy a s pohledem na oblohu doufáme, že nebude pršet. Hm, jedna účastnice dorazí až večer, ukradli jí doklady. Hm, jeden účastník dorazí v úterý. Fotím orgy a následně Alice fotí tým. Vypadá to moc pěkně.

Gabreta aneb jak to bylo doopravdy II.

26. srpna 2009 v 10:32 Zpětník
Neděle předtím

Batikujeme gázy na výzdobu, probíráme program. Doráží nepříliš nadšený Tinwi z vystoupení irských tanců. Vyklízíme společenskou místnost i jídelnu. Vymýšlíme názvy místností a tak postupně vzniká Jeskyně, Doupě, Jedová chýše, Krmelec, Brloh, Hnízdo, Bažina, Posedy a Palouček. Obědváme pečené kuře. Mňam. Každý si řeší své resty.


Gabreta aneb jak to bylo doopravdy I.

21. srpna 2009 v 0:38 Zpětník
Sobota předtím

Jako vždy přicházím na nádraží na poslední chvíli, pět minut před odjezdem. Dvojčata nacházím okamžitě. Pozornost poutá hlavně velký buben oblepený červenomodrými trojúhelníky. Prý půjčený od kamaráda šermíře. Rychlým krokem se přesouváme na páté nástupiště k rychlíku, který je beznadějně plný. Zbývá poslední, vlastně první vagón. Hrnu se dopředu a hned v prvním kupé vidím tři místa k sezení. Na můj dotaz zda jsou volná, jeden ze spolucestujících odpovídá, že pokud jsou ty dvě další pěkný baby, tak určitě. Hurá, místa jsou naše. Dlouhá cesta vlakem. Buben opět ve středu dění. Spolucestující partička cyklistů si z něj udělá na chvíli i karetní stolek.

Tančila bych s větrem

17. srpna 2009 v 22:09 Co mi vrtá hlavou
Všechno je to o vůli. O vůli, o snech a taky o radosti. Rozbíhám se teplým podvečerem a poddávám se rytmu ve sluchátkách. Zhluboka dýchám a nesoustředěně přejíždím očima po okolí. Zrcadlové sluneční brýle perfektně kryjí můj zájem i nezájem. Míjím chodce i cyklisty. Mám nádherně čistou hlavu, starosti zůstávají daleko za mnou, prostě vypínám a jenom běžím.

Za přivřenými víčky se najednou začínají promítat sny. Ne ty nezávislé fantasmagorické sny, které se mi někdy zjevují v hlubokém nočním čase. Sním si sny, které se proplétají s realitou i když ta jimi zůstává v konečném důsledku nedotčena. Sny o setkáních, která už byla i o těch která budou. Sny o slovech, která nebyla řečena a příbězích s jinými konci. Odsouvám realitu, jen na chvíli.

Voda ale odplavuje pot i falešné naděje. Racionalismus opět vítězí. Někdo o mně nedávno prohlásil, že jsem hodně svázaná konvencema. Narodit se někde jinde, třeba v rozvojové zemi, byla bych jiná, volnější, divočejší. A měl zatracenou pravdu. Tančila bych s větrem a žila přítomností. Ale jsem, kdo jsem. Žiju celým časem, čekám, doufám a občas uletím. Prostě taková umírněná divoženka dnešní eurodoby, která se hledá a těžko někdy přestane. Trpělivost, prosím.