Gabreta aneb jak to bylo doopravdy I.

21. srpna 2009 v 0:38 |  Zpětník
Sobota předtím

Jako vždy přicházím na nádraží na poslední chvíli, pět minut před odjezdem. Dvojčata nacházím okamžitě. Pozornost poutá hlavně velký buben oblepený červenomodrými trojúhelníky. Prý půjčený od kamaráda šermíře. Rychlým krokem se přesouváme na páté nástupiště k rychlíku, který je beznadějně plný. Zbývá poslední, vlastně první vagón. Hrnu se dopředu a hned v prvním kupé vidím tři místa k sezení. Na můj dotaz zda jsou volná, jeden ze spolucestujících odpovídá, že pokud jsou ty dvě další pěkný baby, tak určitě. Hurá, místa jsou naše. Dlouhá cesta vlakem. Buben opět ve středu dění. Spolucestující partička cyklistů si z něj udělá na chvíli i karetní stolek.


Do Budějovic dorážíme s asi desetiminutovým zpožděním. Sakra, to znamená, že mám jen cca pět minut na to, abych někde koupila balónky, které jsem zapomněla sehnat v Brně. Vybíhám z nádraží a podchodem sprintuju k protějšímu obchodnímu centru. Uvnitř je supermarket a paní na informacích mě ochotně směruje k balónkům. Ve frontě u pokladny strávím nekonečné tři minuty a pak opět sprintuju na nádraží. Minutu před odjezdem úspěšně stojíme před tím správným a zároveň neuvěřitelně nacpaným vlakem. Přecházíme od dveří ke dveřím a nikde už není místo ani k stání. Sakra. Zdvihám oči k oknům horního patra. Tam by to mohlo jít. Dvojčatům zavelím kupředu a už se s nabalenou krosnou na zádech drze deru skrze lidi u dveří na schůdky nahoru. Vyjíždíme se zpožděním asi dvacet minut.

Mladý muž, jehož bych rozhodně nenazvala střízlivým nás nechce pustit, pokud si s ním nedáme pivo. Posílám ho do kytek (jako ostatně ještě několikrát během cesty, kdy se na nás snaží různě zapůsobit) a odkývám mu, že mu aspoň zahrajem na buben. Nahoře je dokonce volná lavička. Všechny sedíme. Paráda. Teď jen uhlídat, abychom zvládly vystoupit v Kaplici. Je strašný vedro a tak moc nemyslím. Jen se snažím z okna sledovat názvy zastávek. Cestu nám zpestřuje onen zmiňovaný mladík, který se snaží vést jakousi konverzaci. Když po mně chce, abych mu o něm něco upřímně řekla, rezignovaně mu (a dle mého názoru i podle pravdy) odpovídám, že vypadá jako holka. Trochu ho to sebralo... V Kaplici vyskakujeme z vlaku a kousek za nádražím potkáváme automobilovou sekci, která nám odlehčuje o pár věcí. Míříme na Pořešín.

Chalupa vypadá stejně dobře jako v květnu. Potkáváme se s Nomisem a Alicí. Zabydlujeme se, vykuřujeme kuchyň i s jídelnou při pokusu roztopit kamna, vyrábíme přívěsky na Čarodějku. Jdem se vykoupat k ostrovu. Voda skvělá, proud rychlý, ale ty ostré kameny všude okolo... Masáž chodidel zbožňuju, ale co je moc, to je moc. K večeři jsou zapečené těstoviny. Mňam. Spíme nahoře na útulné půdě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *_PsyCho PriNce$s_* | Web | 21. srpna 2009 v 0:45 | Reagovat

další co píše :D
to se to nám rozmnožuje xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama