Gabreta aneb jak to bylo doopravdy IV.

5. září 2009 v 20:00 |  Zpětník
Úterý - den druhý

Budí mě hlasitý a poměrně falešný zpěv. Jojo, budíčky naživo s kytarou mají něco do sebe. Snídani ignoruju, protože ještě narychlo přepisuju do počítače a tisknu odpovědi z dotazníku od Peti a Terky, od kterých chyběly. Úvod o prvním dojmu a pak už přidělování rozstříhaných odpovědí tomu, komu by podle darujícího nejvíce sedly. Opět následuje uvedení na pravou míru, ke kterému přidávám ještě povinnost odpovědět na otázku "V čem jsem dobrý/Co je na mě zajímavé", kterou většina lidí v dotazníčku odbyla něčím typu "to ať posoudí ostatní." Pak rozdávám fotky, obálky a nerozstříhané odpovědi z dotazníků a vzniká interní pošta. Kromě toho že fotky stěnu pěkně oživují, umožňují i snazší zapamatování jmen. První program za mnou. Pohoda.


Následuje lehké zmatení, díky čemuž se prohodí dva programy a účastníky si do deště odvádí Peťa. Jdou čichat. Po návratu přichází na řadu série icebreakerů v režii Čmeldy. Házení tenisáků na jména, úžasné válecí a kontaktní metro, kdy jsem se své spolucestujícíc snažila nepoprskat smíchy a pak horizontální žebřík, jehož jednotlivé příčky (klacky) drží dvě řady naproti sobě. Někdo přeplazí, někdo přelézá po kolenou, lehké odvážlivkyně překonávají ve stoje. Finn akčně fotí zespoda a málem přijde k úrazu, když jedna z příček pod nákladem praskne. Na závěr mu děláme nekonečný žebřík. Nálada sluníčková, přesně podle plánu.

Po poledním klidu akorát pouštím hudbu k motivačce na rourkový fotbal a pak už opět vyrážím hledat vhodnou trasu na Woodoo. Podle Peti i Tinwiho by mohl být terén na sever použitelný. Po chvíli se opět utvrzuju, že držet se Shocart mapy lze pouze teoreticky, kéž by existovala místní orienťácká mapa. To je ale jen zbožné přání, nejbližším zmapovaným terénem jsou Slepičí hory tak pět kiláků odsud. Během následujících dvou hodin se mi prudce zlepšuje nálada. To půjde. Cesty i jejich slepé odbočky mám projité několikrát. Sice holt asi nebude to plazení bahnem, ale i tak dobrý.

Mírný déšť ani promáčené pohory mě nerozhodí a tak po návratu na chalupu odkládám vrstvy a jdu si z důvodu časového odhadu okruh proběhnout. No spíše projít indiánským během. Účastníci stejně kvůli hendikepům nepoběží, vymlouvám se vnitřnímu hlasu. Popravdě ale fyzička už není co bývala. Potvora si odjela na dovolenou a už se jí nějaký ten měsíc nechce vracet.

V mé nepřítomnosti si děcka zatím stavěli vodovod. No a jelikož je počasí stále nepříznivé, (řekněte, komu by se chtělo koupat v zamračený a nepříliš teplý podvečer) tak padají na oltář bohům mé plánované hrátky ve vodě. Sakra, to jsem nemusela řešit ty balónky v Budějicích.

Nu což. Aspoň je čas tak akorát na přípravu večerní Čarodějky. Snažíme se z hradu udělat mystické místo a zároveň svíčky a pochodně umístit tak, aby alespoň částečně osvětlovaly nespočet terénních nerovností a účastníci tak měli méně šancí se přizabít. Pak ještě trochu dobarvit Čarodějku, uvázat jí k pasu lebku v co nejlepším úhlu a jde se na věc. S Ivčou bereme bubny a jelikož na ten můj se tluče rukama a ne paličkama, tak si následujícíc dvě hodiny vzpomínám na podzimní lekce djembe. Ne že bych myslela na rytmy, spíš si připomínám ten pocit otlučených prstů.

Konečně i ten poslední účastník mizí za stěnou pro ochranný amulet a celá banda odchází z hradu. Teď už jen pozhasínat svíčky, nechat zatuhnout vosk a uklidit. Po návratu na chalupu jsem zaslechla cosi o palačinkách. Samozřejmě, že jich nebylo moc a nezbyly. Sakra, já vím, že je to přízemní a materialistické, ale teď bych opravdu chtěla být naším účastníkem:-) Na zítra mám vše připraveno, jdu spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama