Gabreta aneb jak to bylo doopravdy VI.

15. září 2009 v 15:00 |  Zpětník
Čtvrtek - den čtvrtý

Zatímco Ivča začíná dnešní program dramatikou, míříme se Čmeldou vyznačit okruh na depo. Fáborky trháme ze včerejších barevných šerp tanečníků a mimo jiné taky zkoušíme jak fungují vysílačky, aby nás večer při woodoo nic nepřekvapilo. Po návratu na chalupu pobíráme všechny potřebné rekvizity - dobře, většinu z nich pomáhají nést účastníci - a já vyrážím s kanystrem napřed nabrat vodu, která se v následujících hodinách bude víc než hodit. Kus za kýčovitou chalupou už těch dost kilo vody moje ramena nedávají a tak zkouším způsob indických venkovanek a přemisťuji kanystr na hlavu. Chvíli to jde, ale pak se nad mým mučednickým výrazem smiluje Čmelda a těch asi pětadvacet kilo si s úsměvem přebírá. Následujících deset minut mám nevím proč pocit, jako by se mě cosi snažilo plnou silou zatlačit do země.


Tři, dva jedna, start... Závodníci vybíhají a na papírech v roztřesených rukou se začínají spolu s kapkami potu objevovat i první tužkou psaná slova. V roli paparazziho obcházím s foťákem trať a snažím se zachytit obrázky, které by uspěly i na Word press photo. Bohužel světelné podmínky ani foťák zdaleka nejsou dokonalé stejně jako moje nekonečné pokusy o švenkování. Proto se z trati přesouvám zpět do depa, doplňuji energii přesnídávkou a s obdivem pozoruju neustále kolující závodníky. Když čas uplyne, zpocená banda se přesouvá vykoupat k řece. Než s Čmeldou pobalíme zbytek věcí a dorazíme zpátky, zbývá čas tak akorát na umytí vlasů pod pumpou. Zuzka mi pumpuje a ze mě stává prakticky ledová socha. Upřímně a bez vytáček se přiznávám, že opravdu nesnáším tu příšerně studenou vodu na zátylku.

Po obědě se s Čmeldou snažíme namíchat nějaký úžasný dryják, který by večer chuťovým bunkám našich drahých účastníků příliš nelahodil a zcela chybně se rozhodneme jeho účast testovat na Tinwim. Ten nás po ochutnávce asi páté verze mile vítá slovy: "Tak co mi zas nesete, vy dvě psychopatky?" A po konzumaci téměř dvou deci směsi jež obsahuje mimo jiné lák od okurek, tonik, sůl, pepř, papriku, česnek, a kdo ví co dalšího (no, Čmelda se po prvním doušku šklebila dost nepříčetně) s úsměvem prohlásí, že to není tak špatné, vlastně mu to celkem chutná. Otázka co že to normálně pije zůstává nezodpovězená a zbytek orgtýmu jen nevěřícně zvedá obočí. My dvě vzdáváme další barmanské pokusy a přemýšlíme, kdo že tu není normální.

Zatímco účastníci rokují v pravěké grupě, vyrážíme v silném složení Tinwi, Čmelda a moje maličkost opět (pokolikáté už?!) na trasu Woodoo. Tentokrát ale už bereme bágl s věcmi a lany a pod našimi rukami se postupně zjevuje prokletý přechod a pavučina, schováváme světla naděje, Čmelda si smycuje na strom přivázat rituální svíčky a pak cestou zpět vyrábíme laserové paprsky z několika metrů bílé a růžové prádelní šňůry, které pak z důvodu nedostatku jiného po tmě viditelného materiálu doplňujeme červenobílou plastikovou vyznačovací páskou.

Jediná vada na této krásné překážce je, že se pod ní a v jejím bezprostředním okolí vyskytuje neuvěřitelné množství rezavých a neuvěřitelně kousavých mravenců. Jelikož mám na bosých nohou jen sandály, tak mě ty krvežíznivé potvory doslova žerou, že nevím kde se poškrabat dříve a kde později (ano, já vím, že se to nemá, jenže to prostě nešlo).

Jako obvykle se veškeré přípravy časově trochu posunuly a tak Woodoo začíná s mírným zpožděním oproti plánu. No co, aspoň už je tma a bude to mít atmosféru, utěšuju se a vskrytu doufám, že se vše povede o mnoho líp, než mi připadá, že je momentálně reálné. Proboha proč jsem vymýšlela novou hru, když jich je už tolik odzkoušených? Ušetřila bych si značné nervy:-)

"Moje" skupinka bere všechny hendikepy statečně a neohroženě a s veselou myslí postupuje vpřed. Já si svůj náběh na infarkt užiju na louce kousek za půlkou trati, kde se míjíme s druhou grupou a někdo z domu naproti po nás doslova střílí silným světlometem. Každou chvíli čekám štěkot zuřivého psa snažícího se prokousnout hrdlo slepým účastníkům, ale naštěstí se tato děsivá situace nestává realitou a šťastně se tak přes monstra dostáváme k vypití onoho lektvaru testovaného na lidech a paprskům. Účastníci si sice stěžují, že je něco kouše, ale já o tom mraveništi na ploše tři krát pět metrů, kterým se postupně všichni plazí raději takticky pomlčím. Pak přichází zkouška z největších. Němý Radek přichází o nohy. Skupinu to ovšem nerozhodí a Jirka s "mrzákem" na zádech dokonce překonává i mohawk. Klobouk dolů, pánové. Vlastně i dámy. Odskákat přibližně čtyři kilometry na jedné noze taky musela být lahůdka.

Vše končí přibližně ve tři ráno, tedy s asi tříhodinovým skluzem oproti tomu úplně prapůvodnímu plánu. Jsem úplně vyšťavená, takže ani nezvládám uvažovat o tom, kdo všechno ze spoluorgů mě má právě chuť zabít. Korunu všemu dodá Peťa když na poradě o zítřejším programu s bezelstným úsměvem prohlásí: "No a protože jsem měla dost času k přemýšlení, tak už mám celkem jasnou představu." Celý tým se skládá smíchy a já Peťu psím pohledem prosím o odpuštění za ty čtyři hodiny (měly být tak dvě), které strávila sama uprostřed noci v lese hlídáním lan, která by beztak nejspíš nikdo neukradl.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama