Gabreta aneb jak to bylo doopravdy X.

5. října 2009 v 23:00 |  Zpětník
Pondělí - den osmý

Po rozeznění telefonu se nemilosrdně vykopávám ze spacáku, nacpu do sebe rohlík s máslem a chvíli po sedmé vyrážíme s Tinwim a Čmeldou stavět horizontální véčko. Finn nám dělá podpůrný tým. Po asi čtvrt hodině máme vybranou vhodnou trojici stromů a už to začíná. Zjistit, které lano je dostatečně dlouhé, odměřit ho, aby opravdu vyšlo tak jak má a pak už si postupně všichni z dostupných zbytků vyrábíme smyce, oblékáme sedáky a hurá nahoru.


Přestože mám tento druh výstupu poměrně čerstvě v paměti díky červencovému stavění lanovky na jednom skautském táboře, opět mě překvapí, jak mi trvá dlouho, dostat se do potřebné výšky. Uznávám, že takhle vysoko (cca devět nebo deset metrů) jsem po stromě bez větví ještě nelezla. Nakonec se usalaším v jakžtakž pohodlné pozici, nechám si poslat koberečky a přivazuju jeden konec lana.

A nastává chvíle čekání, abych mohla navázat i jistící lano. Z chvíle se stává velmi dlouhá chvíle, zejména pro mé sedací ústrojí, které již značně protestuje proti dalšímu škrcení v sedáku. Na protějším stromě se řeší nějaký problém s uzlem, a než je vyřešen, uplyne dobrá půlhodina. Během té doby se u laviček před hradem setkají snad všichni účastníci a co chvíli se nějaká hlava zvědavě otáčí k nám nahoru. Nechávám si poslat zásobu energie v podobě müslityčinky a sem tam cvaknu nějaký obrázek mých spoluvazačů.

S určitým zpožděním je dostavěno, takže už jen slanit, přesvědčit nohy, že ačkoliv napůl odškrcené, stále jsou mojí potřebnou součástí, otestovat jestli je vše ok a připravit úvazky pro první odvážlivce. A už jsou tu a někteří s menším a jiní s větším přehledem překonávají nepříliš vypnutá lana, aby si mohli odškrtnou kolonku odvaha. O hlášku dne se zaslouží Peťa. Popichuju ho, že mu nevěřím jeho strach, když se na už napůl prověšeném laně pohybuje bez sebemenšího chvění a třesu, načež on s přehledem hází odpověď: "Když já se tak bojím, že už mám opačnou amplitudu." Ostatní disciplíny sledovat nestíhám, ale účastníci se tvářili vyčerpaně a spokojeně, takže snad bylo dobře.

Po obědě je fotící program. Děcka musí v časovém limitu po skupinkách nafotit fotky na určitá témata, jako například akt, fakt, zemětřesení, sopka a podobně. Výsledné promítání a hlasování o nejlepší fotky se už s Peťou neúčastníme, protože od Finna dostáváme zásadní úkol. Palouček se během dvaceti minut musí proměnit v Café del Gabreta a my tedy musíme vytvořit prostor důstojný tohoto jména. Na pomoc si bereme batikované gázy, zásobu izolepy a sobotní portréty a nemožné se stává realitou - stíháme a Finn tak má kde uvést večerní program.

Zatímco si děcka rozdělují úkoly, já sedám opět k notebooku, dovybírám fotky a stříhám hudbu na podkres prezentace a z toho všeho tvořím krátká videa. Ač to tak z popisu nevypadá, byla to záležitost poměrně náročná - zejména pro moje nervy. Naštěstí se v týmovně nacházejí dvě bezprizorní tabulky čokolády, na jejichž likvidaci se výrazně podílím a mírním tak třes rukou nad klávesnicí. Úspěšně vše končím jen asi půl hodiny po oficiálním začátku Café. Prezentace bude. Uf.

Celý večer už mám nyní trochu v mlze. Vím jen, že jsem se moc dobře bavila a nemusela nic organizovat, poněvadž naši milí účastníci vše zvládli za nás. Namátkou vybírám divadla, minišifrovačku, quest speciálně pro nás - orgy, různé hříčky a hlavně tanec. V jedné chvíli hluboko po půlnoci křepčíme na různé songy s dvojčatama a já mám dokonalé déja vu na Letní filmovou školu, kde jsme spolu takhle vyváděly před třemi týdny.

Jo, prezentace fotek proběhla a vypadalo to, že se i líbila:-)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vašek | 6. října 2009 v 16:02 | Reagovat

sakra už se to blíží ke konci :-/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama