Až na kůži

18. listopadu 2009 v 0:53 |  Co mi vrtá hlavou
Nečtěte pokud mě máte rádi a nechcete ztratit iluze:-) Následující řádky jsou takovým duševním striptýzem v důsledku pár událostí. Ale přesto se o mě nemusíte bát, na to bych vás upozornila... Jo, a když už to číst budete, pusťe si k tomu tohle (píseň Málo je času).

Dostal mě. Takovým způsobem, jakým už se to opravdu dlouho nikomu a ničemu nepodařilo. Donutil mě dost radikálně popřemýšlet o tom, jaká vlastně jsem a co dělám. Taková menší ledová sprcha až do morku kostí. Začala jsem sama sebe loupat slupku po slupce, jako cibuli.


V mým věku je naprosto směšný hovořit o jakýmkoliv stáří. Naopak mám život před sebou a jsem za to zatraceně vděčná. Přibližně osmačtyřicet víkendových hodin mi ale dost jasně ukázalo, že ačkoliv věkem mladá, přesto občas uvažuji a chovám se, jako kdyby mi bylo přinejmenším o dvacet nebo třicet víc než kolik mám ve skutečnosti zapsáno v občance.

Každý má o sobě nějaké mínění. Když vám někdo úplně cizí řekne, že jste podle něj ve skutečnosti úplně jiný, než si myslíte, jste obvykle schopni to bez problémů přejít - lze si říct: "vždyť mě vlastně vůbec nezná". Když jsem teď ale byla vlivem okolností donucena říct, resp. přiznat, tuto věc sama sobě, trochu mě to dostalo. Zalhat jiným se občas dá, ale sobě je to tváří v tvář realitě dost divný.

Prakticky každý, kdo někdy slyšel o zážitkové pedagogice, zná význam slov jako flow nebo komfortní zóna. A taky ví, že posunout sama sebe lze právě tehdy, když onu bezpečnou zónu opustí a vydá se o kus dál, zrovna jako když dávní mořeplavci objevovali nové zítřky.

Tak jsem se i já nechala vyhodit ze svého komfortu a došlo mi, že jsem to měla udělat nejen o pár dnů či týdnů ale spíš i měsíců dřív. Ušetřila bych sebe i vás těchhle existenciálních úvah. A nemusela bych si nalhávat, že nejsem...

Netolerantní. Jsem. Nedokážu se přenést přes to, když je někdo odlišný způsobem, který mi vadí. Dívám se na některé lidi dost svrchu. I když na to nemám ani přinejmenším nárok. Nerada měním zažité způsoby, které mi vyhovují. Nejsem ochotná se přizpůsobit těm, se kterými nenacházím společnou řeč.

Náladová. Jsem. Dost. Když mi něco přelítne přes nos, nesnažím se z toho dostat okamžitě, ale pořádně se v tom vyválím. A je mi jedno, že to odnáší kromě mne i náhodní kolemjdoucí.

Lítostivá. Jsem. Dokážu se desítky minut zaobírat tím, jak jsou na mě všichni zlí a já jsem ten chudáček, kterému nikdo nerozumí. A přitom často nejsem ochotná pustit si lidi k sobě dost blízko na to, aby porozumět mohli.

Závistivá. Jsem. Závidím spoustě lidí spoustu věcí. Že mají něco, co nemám, že jsou zvaní tam, kam bych také chtěla, že zvládají líp než já...

Pasivní. Jsem. I když v této položce uznávám jistou relativitu, protože záleží na úhlu pohledu. Pravda je, že nechávám dost věcí, které bych mohla udělat sama, aby je udělali jiní. Tvářím se strašně zaměstnaně i když desítky minut i hodin proflákám. A přitom "tak málo je času".

A to je jen pomyslný vrcholek ledovce...



...Kdyby mě bylo desetkrát tolik, snesl bych všechno, co jednoho bolí... (Nestíháme)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama