Hlavně naplno žít

8. února 2010 v 0:32 |  Co mi vrtá hlavou
Před nějakou dobou jsem se účastnila dikuse na téma - radši oslepnout, ohluchnout nebo na vozík? Rozhodování bylo čistě hypotetické, ale i tak všechny názory vzbudily hromadu vášní. Všechny tři druhy postižení jsou provázány s určitou mírou závislosti na ostatních a ta míra má pro každého jinou výšku. Moje volba tehdy byla jasná.



Když ohluchnete, jste vyřazeni ze společnosti, která najednou komunikuje způsobem, který nedokážete stíhat, a společnost, respektive její členové s vámi začínají ztrácet trpělivost. Stačí si vzpomenout, jak těžké je slyšet se na koncertě, kde to zvukař přehnal s hlasitostí. Po třetím pokusu sdělit druhé straně, že si jdete pro pití většinou rezignovaně mávnete rukou a prostě jdete. Ten druhý neví o čem mluvíte, ale jen do konce koncertu. Pro čerstvě neslyšícího je to do konce života. Je na půl mezi světy - ještě ne v jednom a už ne v druhém. Musí to být nesmírně těžké.

Zrakem přijímáme osmdesát procent informací. Bez něj se sice prý ostatní smysly zbytří, ale nahradit ho nemůžou. Slepota je pro mě symbolem největší míry ohrožení a tedy i závislosti na pomoci druhých, kteří mnohdy nevědí, jak pomoci a přitom neurazit. Nutnost mít všechno na svém místě, jakákoliv inovace může ublížit. A navíc nevidět všechnu tu nádheru kolem. Nemoci sledovat pohyby mraků, číst spoustu nádherných slov v tisících knihách, nevidět úsměvy na tvářích okolo... Tenhle osud si ani nedokážu představit. Jsem na svých očích závislá a jsem za ně vděčná.

Vozík je pro mnohé symbolem paraplegiků, stejně tak pro mě. Pokud nemůžete hýbat jen nohami, stále je ještě tolik možností... Sice bych už asi nikdy nepřelezla žádnou ferratu, nikdy bych si nezatančila, ale pořád bych mohla do školy, do práce, s kamarády do hospody, pořád bych byla součástí a nemusela bych se tolik přizpůsobovat... Asi.

K dalším úvahám na tohle téma mě dovedl Ten, který neměl štěstí. Při návštěvě v nemocnici jsem od něj slyšela slova: Radši nebýt než na kolečkách. Neřekl to nijak vážně a po celou dobu se tvářil relativně statečně a v pohodě - otázka je, co říká a jak se tváří před pěti lidmi na návštěvě a co cítí uvnitř. Čeká ho dlouhá cesta a nikdo neví co bude. A já na něj myslím už od doby, co jsem se to dozvěděla. A taky myslím na to, co jsem viděla v očích slečny , co ho držela za ruku...

Co bych dělala já? Co bych cítila? Vzdala bych se, nebo se začla rvát? Hodně mě oslovil příběh Jany Fesslové. Hlavně je fajn snažit se naplno žít a nebýt na takovýhle osud sám - mít někoho, kdo taky dokáže říct "Nechci." (pochopíte po přečtení rozhovoru s J.F.)

Hodně síly bojovat s osudem všem, kteří to potřebují...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama