Příliš blízko reality

6. července 2011 v 4:51 |  Denní drobky
Jeden blízký člověk mi říká, že na blog píšu prakticky jen o negativních věcech. Asi na tom něco bude. Možná i proto, že ty pozitivní si naplno prožiju a nemám potřebu je vnitřně přetavit do slov a dostat ze sebe ven. Možná proto, že ty pozitivní mě nebudí šíleným křikem o půl čtvrté ráno a dokážu po nich usnout...


Oči otvírám pomalu, ale hned co rozeznám zoufalost v křičícím hlase, se cítím zatraceně vzhůru. Vstávám. To není možný. Tady, v naprosté oáze klidu, to prostě nemůže být pravda. Ale je. Tak o dvě, tři patra níž. Srdce mi pumpuje jak blázen, volám městskou, slibuju pustit do baráku. Čekám a bojím se otevřít na chodbu. Je mi líto té holky. Strašně moc. Ale o sebe se bojím víc. Mám se za to stydět? Po třech minutách prásknou dveře a najednou podivný klid. Pořád se bojím. Po dalších, zatraceně dlouhých třech minutách jsou tu, už na ně čekám. Krátký rozhovor ukazuje, že za zavřenými dveřmi se těžko cokoliv řeší.

O chvíli později se evidentně otvírají a já potajmu přes zábradlí sleduju jejich výměnu slov se slečnou, na níž i oni poznali, že brečela. Všechno v pořádku, nic jí není, trvá na svém. Pak z ní vytáhnou, že se pohádala s přítelem, ale vše ok. Kdo ví? Než se potichu vrátím do bytu, odhaduju domácí násilí. Přece by neříkala, že je v pořádku, kdyby měla v bytě cizího chlapa... Nebo jo?

Je to sobecký, ale po téhle úvaze je mi o trochu líp. Přece kdyby šlo o domácí násilí, není to moje věc, jen jejich. Už jsem o tom pár věcí četla a řešit bych si to ?možná? troufla, jen u někoho velmi blízkého. Rozhodně ne u ženy, o které ani pořádně nevím, jak vypadá, kdo je a jaká je skutečná situace. Přece kdyby šlo o domácí násilí, mohli si to za zavřenými dveřmi vyříkat a nemusel jí teoreticky ublížit. Alibismus, já vím. Přece, kdyby šlo o domácí násilí, můžu mít menší strach z toho, že mě tu nějaká lidská svině zatáhne do baráku... Menší strach, že nedokážu křičet tak nahlas, abych vzbudila někoho, kdo se mě zastane... Menší strach, že ten někdo se ani nezvedne z postele, aby zavolal policii... Menší strach, že to policii bude trvat tak dlouho, až bude pozdě.

Ale co když to nebylo domácí násilí?

Prostě se mi zbořil další iluzorní skleněný zámek a po chodbě už nikdy nepůjdu tak v klidu, jako doteď.

PS: Nejde na to přestat myslet a bohužel logika napovídá, že domácí násilí by se těžko odehrávalo na chodbě jen kus od bytu. A taky mě napadlo, že on vlastně mohl odejít už před příjezdem policie... Jsem všechno jen ne v pohodě, i když mě se vlastně nic nestalo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama