Za dveřmi

31. srpna 2012 v 2:23 |  Co mi vrtá hlavou
Batoh na záda, kufr do ruky, tak ahoj a zámek cvakne. Pár kroků na schody a pohmatem zvenku plátěného žebradla zkontrolovat, jestli mám opravdu všechno. Ta chvilka zastavení stačí, abych si na pozadí uvědomila hlasitý pláč, spíš nářek. Zavalí mě lítost, ale přesto se znovu dávám do pohybu a vyrážím vstříc dálkám.


Dunění kolejí přehlušuje hudbu ze sluchátek, takže je radši sundavám. Spousta času na přemýšlení o Proč a Kdyby. Pár mimozemšťanů, co se náhodou potkali na jednom vesmírném odpočívadle a protože dalších pár světelných let nic nejelo, nějak tak spolu fungovali. Někdy líp, někdy hůř, ale častěji vedle sebe než spolu. Smutné.

Můžu za to i já. Nějak nemám sílu a hlavně asi vůli ke vstřícným krokům. Negativita ubíjí. Neporozumění ubíjí. Radši být zpátky ve svém doupěti. Je to pohodlnější, být srab, prostě zastrčit hlavu do písku a nic neřešit.

Jedna je sama, až příliš na to, kolik člověk snese. Druhá utíká, protože se cítí být svázaná a zároveň se potřebuje hledat. Prázdnota klasických symbolik a víra, že časem, za nějaký ten rok, se jejich cesty zase sejdou. Dřív druhá spíš potřebovala první, teď se role obrací, i když druhá není připravená...

Jsem asi přehnaně kritická, ale piedestal, který nutil vzhlížet je dávno ten tam. Vytanula mi nedávná diskuse, kde jsem pozvedala hlas na obranu těch, pro které je velmi těžké, ne-li nemožné udělat nějakou zásadní změnu. Prostě sedí na roztočeném řetízkáči s porouchaným ovládáním a na ty zatracený autíčka za jízdy nepřesednou. Není to reálné. Mají vlastně jen dvě možnosti. Buď se s nimi sedačka vlivem okolností doslova urve nebo se točí a točí, bez výhledu na konec.

Hádala jsem se za jejich postoj, protože podle mě životní zkušenosti dokážou člověka změnit a natočit takovým směrem, že zpátky nebo na úplně opačnou stranu už jít prostě nemůže, ne bez jakéhosi porušení vnitřní integrity, což může být příliš drahá cena. Nemůžu a nechci odsoudit, zvlášť když vím o části toho, co se děje v zákulisí. Ale bohužel v průběhu let vidím změny. A nejsou k lepšímu. Zdůrazňování negativit. Rezignace na snahu, na plány, na těšení se. Ne úplně, ale dost, aby člověk vnímal, že je něco jinak a že mu to není příjemné.

Asi si nepamatuju na nějakou chvíli, kdy bychom spolu jen tak pohodově byli. Bez očekávání bouří a konfliktů. Bez naježení, uhýbání, výčitek, nenaplněných očekávání... Každý vždy zatvrzele na svém místě, neochotný udělat krok vstříc. Vlastně asi víc kroků, jeden by u nás nestačil. Závidím všem kdo to mají jinak - líp. Ale to je asi tak všechno, co teď udělám. Jedna ze smutných kaněk na pocitu, že tak jak teď všechno je, to prostě má být...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama