Proč?

8. prosince 2012 v 17:48 |  Co mi vrtá hlavou
Bušení srdce, adrenalin, kolaps, pocit selhání a slib, že takhle daleko to už příště dojít nenechám. To bylo před sedmi měsíci. S výhledem na relativně dost času, druhou šancí na zodpovědnější přístup a příslibem konečně vše bez problémů uzavřít. Pak přišlo léto, potřeba opravdu vypnout a načerpat síly na restart. Tři a půl měsíce jsou pořád dost času. Přesto odkládám první kontakt na "až dopíšu tuhle kapitolu". Chyba. Zásadní chyba, o které nejspíš podvědomě vím už ve chvíli, kdy ji dělám, ale dva měsíce pořád dávají poměrně optimistický výhled.


Když jsem se do práce konečně pustila, musela jsem v určitých ohledech začínat od začátku. Spoustu věcí jsem zapomněla, bylo třeba je znovu načíst. A to zabralo čas. Až moc času.

"První" kontakt konečně za mnou, několik dní bez odpovědi. Ale... Je prosinec, dvanáct dní do dne D. Pro mě spíš deset, jelikož nemůžu finalizovat poslední hodiny předem, jako jsem to dělala před třemi lety. A já si reálně uvědomuju, že mám problém. A můžu si za něj pouze sama. Vedoucího jsem si vybrala i kvůli jeho náročnosti. Protože když mi práci k obhajobě doporučí, je prakticky jisté, že to dám. Jenže je tu otázka toho KDYŽ. Už mě bohužel zná a jistě pochopil, že se zodpovědností to je u mě dost za hranou. Takže se nemůžu spoléhat na dobré oko a vstřícný přístup, protože jsem si ho opravdu ničím nezasloužila. V pondělí mu zkusím zavolat.

A mám už teď špatný pocit, že dojde na těch pár facek, o které si koleduju poslední čtyři roky. Že uslyším - je to naprosto nedostačující, nepočítejte s tím, že obhájíte a nemá smysl, abych teď s vámi ztrácel čas - jsou tu jiní, kteří ho potřebují a zaslouží si ho víc. Mám strach. Strach, že dva roky práce vyjdou naprosto vniveč.

Bylo by to symbolické. Poslední kopnutí, které mě vyhodí z lodi těsně před doplutím do domovského přístavu. A které jsem si sama přivodila tím, že jsem si dobrovolně došla na konec prkna. Hodně by to bolelo. Mě. I všechny, kterým jsem lhala, že to zvládnu. Že to není žádný problém. Že průběžně pracuju a jde to. Nešlo.

Spoléhám na štěstí. Už hodně dlouho. A ono to vždycky nějak vyšlo. Jenže teď už je nespíš ucho od džbánu pěkně nakřupnuté. Nemyslím, že celá moje práce nestojí za nic. To v žádném případě. Jinde a pod někým jiným bych s takovým výstupem možná neměla žádný problém. Můj vedoucí chce vždycky víc a nerozdává odměny za snahu.

Budu bojovat až do konce, to znamená - i když se mi v pondělí potvrdí popravčí prognóza. Stejně odevzdám. A půjdu obhajovat, i když se v posudku objeví F. Když bude jen jedno, pořád je tu určitá šance... Protože v lednu na sto procent končím. Není jak pokračovat, nesplňuju podmínky. A nechat se vyhodit dva kroky přede dveřmi do ráje...

A tak mi vrtá hlavou ono zásadní Proč. Proč opakuju věci u kterých vím, že se spálím? Proč dělám stejnou chybu? Potřetí? Počtvrté? Proč nechávám věci zajít za hranu?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Oliva | 9. března 2013 v 13:59 | Reagovat

V hlavě mi zní úplně stejná otázka - proč stále opakuji stejné chyby? Napadá mě odpověď... že dokud si z nich nevezmu to, co se mě snaží naučit, tak se budou vracet znovu a znovu. Věřím tomu. A asi jsem trochu nepoučitelná, protože se mi některé věci vrací, i když o nich už vím...

2 MatthikSaits | E-mail | Web | 20. srpna 2017 v 19:13 | Reagovat

9948 Препараты для быстрого повышения потенции у мужчин http://ru33.menshealthed.ru 2811

3 HollyEmoto | E-mail | 2. září 2017 v 16:30 | Reagovat

<b><a href=http://seo-swat.ru//Y17aq/>This is the 2017 bomb !!!</a></b>
Play with me my friends...

...

4 ZacharyPrugh | E-mail | 1. ledna 2018 v 7:28 | Reagovat

Hello. And Bye.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama